Nikdy by mě nenapadlo, že bude Brno mým domovem. Ale nakonec jsem to tady měla ráda jak nikde jinde.

Jsem česká královna Eliška Rejčka, vdova po slavném králi Václavovi II. a poněkud neslavném králi Rudolfovi. Když mi oba umřeli, začala jsem žít s mocným pánem Jindřichem z Lipé, kterého král Jan Lucemburský pověřil správou Moravy. Bydleli jsme na Špilberku a měli jsme se rádi, jak snad nikdo na světě. Toužila jsem, aby po mně v mém milovaném Brně něco zůstalo.

Rozhodla jsem se proto, že tu vybuduji kostel s klášterem a další dva kostely, kde se za mě a Jindřicha a za naši lásku budou lidé modlit. Dlouho jsem přemýšlela, kde by měly vyrůst, ale nakonec jsem to ponechala náhodě. S dvorními dámami jsme vyšily tři hedvábné šátky a za jednoho podzimního dne jsme vylezly na špilberskou Hladovou věž.

První šátek, který jsem pustila do větru, začal klesat hned pod hradním svahem na Staré Brno. Dopadl v místech, kde dnes stojí klášter, v jehož kostele odpočívám po boku svého drahého Jindřicha.

Druhý šátek se zatočil ve větru a vznesl se vysoko nad naše hlavy. Vítr jej odvál kamsi k hradu Veveří, ale už ho nikdy nikdo nespatřil.

Poslední šátek zanesl poryv až ke vsi Komín, kde jsem vystavěla kostel.

Obě stavby stojí v Brně dodnes a připomínají, jak moc jsem to tady měla ráda.