Jó, už to není, co to bývalo.

Kdopak si vzpomene, že přes Staré Brno tekl náhon široký, no, zrovna tak široký jak řeka. Kdepak je mu dneska konec. A v tom náhonu prý bydlel vodník. No, kdo by takovému nesmyslu věřil.

Kousek od něho jsem mívala takovou boudu a v ní prodávala vajíčka. Od pondělí do soboty. Den co den. A znala jsem skoro všechny. Kdo, s kým, proč a jak. Hlavně tedy proč. A jak. Dvakrát, třikrát týdně se na kus řeči zastavil takový mužíček v zeleném fráčku. Starousedlík. Taky znal kdekoho, huba mu vždycky jela, že mě skoro nepustil ke slovu. A to je co říct! Pak si nastrkal pár vajec do kapes a zase si to štrádoval někam dál.

Tehdy to byla myslím středa. Ne čtvrtek, určitě čtvrtek. To chodí nová várka z Kuřima. Koukám z boudy a mužíček pospíchá okolo. A tak povídám. Dobrej den, milostpane, kampak tak pospíchají? Dneska nic? Nebudeme dělat obchody? Ani na kus řeči se nestavíte? A mužíček jen mávne rukou a volá: „Příště paní, příště. Za chvíli mi spadne do náhonu pekařský učeň a já ho musím utopit. Běžím, abych to stihl. Tak s pánembohem, zatím.“ Kroutila jsem hlavou, co že to ten chlapík mele. Ale to už tak někdy lidé dělají.

A jak se vám drbu na hlavě a koukám do luftu, najednou přiběhla jakási Blažková, to je taková, no to je jedno, a povídá: „Estlipak víte, pani, co se stalo?“ A s otevřenou pusou poslouchám, jak jen před chvílí sjel do starobrněnského náhonu pekařský učeň na kole a vyplavalo po něm jen pár rohlíků.

Tak nevím. Od té doby už jsem toho panáčka neviděla.