O zvonění na Petrově

Petrov

To bylo za velkého obléhání Brna.

K městu tehdy přitáhl sám švédský generál Torstenson a rozhodl se, že ho obsadí. Kdyby se mu to podařilo, vítězství nad císařem by měli Švédové na dosah ruky. Stačilo už jen oblehnout Vídeň a fertig. Pan generál se ale kapánek přepočítal.

Brno mělo pevné hradby a odhodlané obránce. Nepřátelské armádě se postavili všichni obyvatelé města. Obléhání bylo krušné, mnoho lidí zemřelo a mnoho domů bylo rozbito dělovými koulemi. Ale Brňáci se nedali.

Zkusili jsme i my, obyvatelé okolních vesnic. Do švédského tábora jsme museli vozit seno pro koně, jídlo pro vojáky a hlavně víno. Při těchto cestách bylo jasné, že se Švédům nedaří. Mezi vojáky řádily nemoci a vztek. Jednou jsem náhodou uslyšel, jak Torstenson, myslím, že to byl on, povídá: „Zítra nařídím poslední útok. Takhle to nejde dál. Jestli nedobijeme město do odpoledne, dám povel k ústupu.“ No páni, za takovou zprávu mi brněnští radní utrhnou ruce štěstím.

Moc dobře jsem věděl, kde se nachází tajná branka, kterou se dalo do Brna vniknout. Pelášil jsem k ní, co mi nohy stačily, a vše jsem Brňanům vypověděl. Druhý den ráno skutečně začal útok, horší než všechny předchozí. A když už to vypadalo, že město nevydrží, vzpomněl jsem si na Torstensonova slova.

Utíkal jsem na Petrov a vše jsem vypověděl kostelníkovi. Schody na věž jsme brali po dvou a jak jsme byli nahoře, začali jsme zvonit poledne. A to bylo teprve jedenáct. A světe div se, ono to vyšlo.

Ze švédského tábora začali troubit k ústupu a za pár dní nebylo po Švédech ani památky.

A tak jsem já, prostý venkovan, zachránil slavné město Brno.

[player id='1152']