O vodníkovi ze Starého Brna

Mendlovo náměstí

Jó, už to není, co to bývalo.

Kdopak si vzpomene, že přes Staré Brno tekl náhon široký, no, zrovna tak široký jak řeka. Kdepak je mu dneska konec. A v tom náhonu prý bydlel vodník. No, kdo by takovému nesmyslu věřil.

Kousek od něho jsem mívala takovou boudu a v ní prodávala vajíčka. Od pondělí do soboty. Den co den. A znala jsem skoro všechny. Kdo, s kým, proč a jak. Hlavně tedy proč. A jak. Dvakrát, třikrát týdně se na kus řeči zastavil takový mužíček v zeleném fráčku. Starousedlík. Taky znal kdekoho, huba mu vždycky jela, že mě skoro nepustil ke slovu. A to je co říct! Pak si nastrkal pár vajec do kapes a zase si to štrádoval někam dál.

Tehdy to byla myslím středa. Ne čtvrtek, určitě čtvrtek. To chodí nová várka z Kuřima. Koukám z boudy a mužíček pospíchá okolo. A tak povídám. Dobrej den, milostpane, kampak tak pospíchají? Dneska nic? Nebudeme dělat obchody? Ani na kus řeči se nestavíte? A mužíček jen mávne rukou a volá: „Příště paní, příště. Za chvíli mi spadne do náhonu pekařský učeň a já ho musím utopit. Běžím, abych to stihl. Tak s pánembohem, zatím.“ Kroutila jsem hlavou, co že to ten chlapík mele. Ale to už tak někdy lidé dělají.

A jak se vám drbu na hlavě a koukám do luftu, najednou přiběhla jakási Blažková, to je taková, no to je jedno, a povídá: „Estlipak víte, pani, co se stalo?“ A s otevřenou pusou poslouchám, jak jen před chvílí sjel do starobrněnského náhonu pekařský učeň na kole a vyplavalo po něm jen pár rohlíků.

Tak nevím. Od té doby už jsem toho panáčka neviděla.

[player id='1200']
Mendlovo náměstí, Zaniklý náhon na Starém Brně, před 1900