O bílé dámě z kapucínské krypty

Kapucínské náměstí

No to víte, láska. Kdo ji nezažil, tak tomu příběhu neporozumí.

Už je to pěkná řádka let, co jsem ho poprvé spatřila. Byl to urostlý chlap, krásný, statečný a vzdělaný. Dokonce uměl hrát na housle. Mohl být, čím chtěl, ale nakonec skončil v armádě. Jmenoval se Trenck, baron František Trenck, a mohl mít každou dámu, na kterou si ukázal. Já jsem se mu ale také líbila. Na ženění sice moc nebyl, to zase ne, ale kdykoli se vrátil z války, namířil si to rovnu za mnou. Jak já byla šťastná.

Pří nekonečných válkách s Prusy velel pandurům, takovým divokým vojákům, kteří nepřátelům pěkně zatápěli. Objevili se vždy tam, kde je nikdo nečekal, a nepřátelům většinou pěkně vyprášili kožich. Jenže to jim nestačilo. Aby získali nějaké peníze, začali okrádat i obyvatele vsí a městeček a to se přestalo líbit císařovně Marii Terezii.

Trenck se jí sice také líbil, ale zákon byl zákon. Vydala na barona zatykač a pak už to byl fofr. Když stanul před soudem, byl za všechny krádeže a vraždy odsouzen k smrti. Co já se naplakala a naprosila. Nakonec barona Trencka ušetřili. Na místo popravy skončil ve vězení na Špilberku, kde měl zůstat až do konce života. Z každého vězení se ale dá utéct.

Brzy jsem od Trencka dostala první zprávu a pak další. Zanedlouho byl plán hotov. Jenže na místo útěku mi baron onemocněl a zanedlouho odešel na věčnost. Pohřben byl u brněnských kapucínů, kde leží dodnes. Brzy jsem se smutkem uzoufala.

Po své smrti jsem se proměnila v bílou paní a vždy na svátek Všech svatých chodím svého milého Trencka navštěvovat.

Zajděte za ním také, ať mu není smutno.

[player id='1164']